Za modernou architektúrou Londýna IV. - Tate Modern a Millenium Bridge

V minulých dílech našeho londýnského seriálu jsme si postupně prohlédli mrakodrap Lloydovy pojišťovny (viď TU), trojici nových výškových dominant City, pro něž se vžil název Okurka, Struhadlo a Walkie-Talkie (viď TU) a konečně i nejvyšší stavbu britské metropole na protějším břehu Temže – Střep (viď TU). Dnes budeme pokračovat v procházce po nábřeží čtvrti Southwark a navštívíme jednu z nejnavštěvovanějších galerií světaTate Modern a věnovat se budeme i pozoruhodnému, ale také trochu zlobivému mostu, který k ní vede a jenž nese název Millenium Bridge.

Ctihodná instituce Tate Museum, která se původně soustředila především na britskou tvorbu, sídlí ve Westminsteru na protějším břehu Temže. Její zakladatel sir Henry Tate v ní soustředil sbírku britského umění a především impozantní kolekci maleb nejvýznamnějšího britského malíře devatenáctého století Williama Turnera z jeho pozůstalosti. Objekt byl později několikrát dostavován, naposledy vznikla v osmdesátých letech minulého století přístavba dle projektu sira Jamese Stirlinga. Ani pak však kapacita nestačila, a tak vznikly další filiálky v Liverpoolu a St. Ives v Cornwallu. V Londýně pak instituce získala opuštěnou elektrárnu Bankside Power Station na břehu Temže, kterou ve třicátých letech minulého století navrhl architekt sir Giles Gilbert Scott (1880-1960; rovněž autor další industriální stavby Battersea Power Station, známou např. z obálky alba Animals skupiny Pink Floyd, ale také projektant liverpoolské katedrály a designér ikonické červené londýnské telefonní budky).

Strohý objekt ve stylu art deco s průčelím z hnědé keramiky a štíhlou věží skrývá impozantní 35 metrů vysoký a 155 metrů dlouhý prostor bývalé turbínové haly se šikmou podlahou. K hale přiléhá několik pater, v nichž autoři rekonstrukce, švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron, vytvořili zázemí pro stálé expozice a příležitostné výstavy. V turbínové hale jsou pak umísťovány obří plastiky. Vedle bývalého pařížského nádraží Gare d ́Orsay jde o další skvělý příklad využití bývalého průmyslového komplexu pro výstavu uměleckých sbírek (to by mohla být třeba inspirace pro Nákladové nádraží na Žižkově, jež má podobný potenciál).

Dnes je Tate Modern jednou z nejnavštěvovanějších institucí tohoto typu na světě. Vstup do turbínové haly i do stálých expozic je – jak je v britské metropoli zvykem - zdarma, platí se jen vstupné na dočasné výstavy. Kromě nich jsou v objektu samozřejmě restaurace, kavárny, designové obchody, muzeumshopy, knihovna, dětské ateliéry (mládež kreslí a na obřích obrazovkách na stěnách se jejich výtvory ihned promítají, takže je každý návštěvník vidí – skvělý nápad, který děcka samozřejmě baví). Právě služby a doprovodné akce jsou pak zdrojem slušných příjmů.

Nedosti na tom – v sousedství bývalé elektrárny se staví věž, kam bude galerie dále expandovat. Navrhují ji opět slavní Švýcaři Herzog & de Meuron, nositelé Pritzkerovy ceny a autoři dalších světově proslulých dominant, jako je olympijský stadion „Ptačí hnízdo“ v Pekingu, fotbalová Allianz aréna v Mnichově nebo stále ještě nedokončená hamburská opera.

Opusťme nyní katedrálu umění s obligátním povzdechem, že něčeho podobného se u nás hned tak nedočkáme, a pojďme se podívat na pěší lávku ve stylu hi-tech, která vede přímo k ní. V její ose se na druhém břehu řeky nachází chrám Svatého Pavla, barokní dominanta Londýna, navržená sirem Christopherem Wrenem. Lávka, dokončená v roce 2000, vznikla dle projektu ateliéru Normana Fostera, slavného sochaře sira Anthonyho Cara a známé konstrukční firmy Arup. Lávka spočívá na dvou pilířích, je dlouhá 325 metrů, má hliníkový chodník a je zavěšena na osmi lanech, která vedou po stranách. Unese pět tisíc osob, stavěla se dva roky a rozpočet byl 18 miliónů liber (proti předpokladům byla o dva miliony dražší).

Jedna věc se však nepovedla. Lávka podléhala nečekaným vibracím, jež pocítila i sama britská královna během slavnostního ceremoniálu. Proto musela být opět uzavřena a upravena, přičemž byl omezen počet přecházejících. Zážitek jako na horské dráze si ovšem nechtěli návštěvníci nechat jen tak ujít, a tak se na obou březích tvořily dlouhé fronty. Most byl nakonec uzavřen dva roky, další úpravy pomocí speciálních tlumičů eliminujících rozkyv stály londýnskou radnici pět miliónů liber. Londýňané překřtili lávku na Wobbly Bridge (Rozviklaný most). Poté už byl provoz zakázán jen jeden den v roce 2007 v průběhu vichřice Kyrill. Tu úspěšně přežil, zato v šestém dílu Harry Pottera se po útoku Smrtijedů zřítil do Temže.

Příště se do britské metropole ještě vrátíme. Prohlédneme si další slavnou galerii, byť podstatně komornější. Jmenuje se Serpentine a nachází se v Kensingtonském parku. V její blízkosti je i zajímavý památník Lady Diany a také česká a slovenská ambasáda, odměněná kdysi za své řešení medailí Královské společnosti britských architektů.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi, ktorý sa okrem svojho širokého zamerania venuje aj architektúre.