Za modernou architektúrou Londýna II. Uhorka a spol.

V minulém dílu našeho londýnského architektonického seriálu jsme se podívali na významnou budovu City – slavný mrakodrap Lloydovy pojišťovny od Richarda Rogerse. Jak jsem slíbil, projdeme se dnes po okolí a prohlédneme si další výškové stavby, které se v této oblasti poblíž Toweru objevily zejména v poslední době.

V Londýně spolu už po léta soupeří dva představitelé high-tech stylu: Rogers a Foster. Má-li v City svou stavbu první z nich, musí tam samozřejmě vzniknout něco i od toho druhého. Lord Norman Robert Foster Baron Foster of Thames Bank, jak zní celé jeho jméno, ověnčené šlechtickým titulem za zásluhy o britskou architekturu, se narodil v roce 1935. Studoval v Manchesteru a v americkém New Heavenu na Yale, kde se seznámil s Rogersem. Poté spolupracoval s fenomenálním Richardem Buckminsterem Fullerem, aby posléze založil vlastní studio Foster and Partners, dnes jedno z největších na světě s několika filiálkami v různých světadílech. Světovou proslulost mu přinesly projekty, jako Hongkongská banka v této někdejší britské kolonii, skleněná kupole na bývalém Reichstagu v Berlíně, mrakodrap společnosti Hearst v New Yorku a mnohé další. Za své dílo byl oceněn i Pritzkerovou cenou (1999). V Praze byl několikrát a měl zde také přednášku v Míčovně Pražského hradu. Přiletěl na ni svým tryskáčem, který si sám pilotuje. V londýnské city realizoval v letech 2004-2008 125 metrů vysokou administrativní budovu přímo naproti Lloydově pojišťovně (ta se v její konkávní fasádě odrážela na hlavním snímku mého článku) a již v letech 2001-2003 další monument, který svým tvarem výrazně upoutal pozornost: Swiss Re Building, dnes známou spíše dle své adresy jako 30 St. Mary Axe Building, ovšem díky svému tvaru především proslulou pod přezdívkou „Gherkin“, tedy „Okurka“.

Mimochodem poněkud falický vzhled není v moderní architektuře nijak výjimečný: použil ho např. Jan Kaplický u svého nerealizovaného projektu nebo Jean Nouvel, autor podobného mrakodrapu Torre Agbar v Barceloně (1999-2005).

Okurka je krásný dům. Živý je i parter, kde se nacházejí kavárny, které expandují do okolí stavby. Budova má řadu progresivních technologií, které šetří energii. Má 41 pater a celkovou výšku 180 metrů. Úplně na vrcholu je bar a nádherná vyhlídka na Londýn. Stojí na místě, kde kdysi bomba Irské republikánské armády zničila historicky cenný dům, který už nešlo zachránit. Později se počítalo s tím, že v této lokalitě vyroste jeden z nejvyšších mrakodrapů světa – Millenium Tower, ale k tomu nakonec nedošlo. Nová dominanta si už stačila „zahrát“ v několika filmech, připomínám třeba Harryho Pottera nebo Allenův Match Point.

Mezi další mrakodrapy londýnské City patří rovněž 230 metrů vysoká věž Heron Tower, navržená známým americkým studiem Kohn Pedersen Fox (v Praze od nich máme budovu Danube v Karlíně).

Po Shardu a již starší věži Césara Pelliho ve čtvrti Canary Wharf jde o třetí nejvyšší londýnskou budovu. A zbývají nám ještě dva mrakodrapy, oba velmi výrazné, o čemž svědčí fakt, že brzy získaly přezdívky. Loni byla dokončena 225 metrů vysoká stavba s oficiálním názvem 122 Leadenhall Street, ale každý ji nazývá „Struhadlo“ („Cheesegrater“), které svou sešikmenou fasádou skutečně evokuje. Autorem je nám dobře známý Richard Rogers. No a nyní se dokončuje dům vskutku velmi podivný. Oficiálně se nazývá dle své adresy 20 Fenchurch Street Building, ale lid ho překřtil na „Walkie – Talkie“, což je už letitý termín pro přenosné vysílačky, jež svým tvarem připomíná. Letos dokončená budova se rozšiřuje směrem vzhůru a stojíte-li pod ní, máte trochu nepříjemný pocit, že na vás padá. Jejím autorem je uruguayská hvězda Rafael Viñoly, který teď staví v New Yorku druhý nejvyšší tamní mrakodrap, štíhlou věž s luxusními byty. Londýnská budova už přinesla různé problémy. Když například zasvítilo slunce na její horní prohnutou část, odražený světelný paprsek ohrožoval chodce i řidiče aut, proto musela být fasáda upravena.

Všechny zmíněné stavby stojí na místě starších domů, z nichž některé byly v době svého vzniku kvalitními ukázkami moderní architektury. Londýňané však zřejmě sentimentem netrpí, na mrakodrapy jsou docela hrdí a kupodivu jim ani nevadí, že se nacházejí v těsné blízkosti starobylého královského paláce – Toweru. Ten jim z určitých pohledů z protějšího břehu Temže nebo mostu Tower Bridge dokonce vytváří jakousi podestu. Když jsem o této možná pro nás nečekané toleranci mluvil se svým známým architektem, komentoval to následujícím příběhem: do historicky cenné lokality měl navrhnout dům. Investor trval na tom, že musí udělat několik variant od velmi „usedlé“ až po „avantgardu“, aby si mohli městští památkáři vybrat. Ti k jeho překvapení zvolili tu avantgardní. Když se jich ptal proč, lakonicky odvětili: protože je ze všech předložených verzí architektonicky nejlepší…

ještě jeden tip. Pokud nemáte rezervaci mnoho dní dopředu, do nejvyšších pater nových věží se nedostanete. Nebudou-li vám stačit pohledy z protějšího břehu Temže, vystoupejte za mírný poplatek na památník někdejšího zničujícího londýnského požáru z roku 1666 ve tvaru obřího dórského sloupu, jehož autorem je slavný britský barokní architekt Sir Christopher Wren. Z ochozu na vrcholu tzv. Monumentu je nádherný výhled nejen na výše zmíněné mrakodrapy, ale i na nejvyšší londýnskou dominantu Shard (Střep), kterou si představíme příště.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi, ktorý sa okrem svojho širokého zamerania venuje aj architektúre.