Co s Libeňským mostem? (pamiatky modernej architektúry)

Chátrající stavba je cennou architekturou z konstruktivistické éry, stojí za to ji zachránit, ale bez radikálních zásahů se to asi neobejde.

Nejdelší pražský silniční most přes Vltavu byl postaven v letech 1925-1928 podle projektu slavného architekta, urbanisty, designéra, teoretika a pedagoga Pavla Janáka (1882-1956), vedle Jana Kotěry a Josefa Gočára zřejmě nejvýznamnější osobnosti české architektury dvacátého století.

Jeho tvorba postupně reagovala na proměňující architektonické styly od moderny, art deco, tzv. holandského racionalismu, neoklasicismu až po konstruktivismus a funkcionalismus. Janák navíc vytvořil v roce 1911 zcela originální a dnes tolik obdivovaný architektonický kubismus. Proslul rovněž jako autor urbanismu pražské Baby, kolonie moderních rodinných domů (v jednom z nich v ulici Nad Paťankou také sám bydlel). Respektované jsou rovněž jeho rekonstrukce památek – radničního bloku na Staroměstském a Malém náměstí, Černínského paláce a posléze i Pražského hradu, jehož byl po Plečnikovi hlavním architektem. Byl autorem rekonstrukce letohrádku královny Anny, Míčovny nebo Jízdárny. Slovinského architekta také v roce 1921 nahradil na postu profesora Uměleckoprůmyslové školy.

Janák byl rovněž autorem několika vodních děl. Do rané tvorby z období moderny patří dodnes zčásti zachovaný jez v Obříství. V kubistické éře zase navrhl další jez v Předměřicích, který byl však později zničen a v původní podobě již nebyl obnoven. V Praze byl Janák spolupracovníkem mostního oddělení městského stavebního úřadu. V letech 1909-1912 projektoval spolu s významným mostním konstruktérem Františkem Menclem (1879-1960) první celobetonový most, vedoucí z Holešovic-Buben na ostrov Štvanici. Na dekoraci tohoto elegantního díla ve stylu kotěrovské moderny se podíleli sochaři Ladislav Kofránek, Jan Štursa a Otto Gutfreund. Není tedy divu, že mu byl v polovině dvacátých let svěřen úkol navrhnout most, spojující Holešovice s Libní. Na návrhu opět spolupracoval s Ing. Menclem. V té době již autor opustil ozdobný styl národního dekorativismu a most navrhl v racionálním konstruktivistickém stylu, podobně jako administrativní paláce, které nakreslil na obou jeho předpolích, ty však nebyly nikdy postaveny. Z tvaru a funkce mostu s oblouky, pilíři, konzolami a schodišti vyplývá, že některé prvky jsou okoseny, což zřejmě některým lidem připomíná kubismus a označují proto most za kubistický. Tak tomu samozřejmě není, svérázný expresívní styl Janák opouští již v roce 1913 poté, co se mu ho nepodařilo prosadit. Ani obloučkový dekorativismus, označený v roce 1930 jeho odpůrcem teoretikem Zdeňkem Wirthem pejorativně jako rondokubismus, už ve skutečnosti s kubismem nemá nic společného a je spíše reakcí na meziválečný styl art deco (v Janákově tvorbě ho reprezentuje pražský palác Adrie nebo pardubické krematorium). Spojení dnes mezinárodně ceněného kubismu s Libeňským mostem má možná spíše pomoci jako další argument pro jeho záchranu, ale myslím, že tyto berličky rozhodně nepotřebuje. Je to sebevědomé dílo avantgardní architektury, která je pro meziválečné Československo tohoto období symptomatická a těší se dnes stejné pozornosti expertů z celého světa jako kubismus.

Libeňský most, který dříve nesl také jméno Baxův nebo Stalingradský, je dnes v bídném technickém stavu. Stačí se jen projít z jednoho břehu na druhý a prohlédnout si zespoda mostovku a i laikovi musí být jasné, že dílo, které nikdy neprošlo rekonstrukcí, je na tom hodně špatně. Betonová konstrukce je popraskaná, ocelová výztuž místy obnažená a zkorodovaná. Není to záležitost posledních let, problémy jsou známy už po desetiletí. Nejsem odborník na betonové konstrukce ani statik, ale je mi jasné, že když posudek na most vypracuje někdo, koho osloví iniciativy, jež tvrdí, že most není vážně poškozen a že se dá jednoduše opravit, expert jim to potvrdí. Zadá-li posouzení zástupci stavební firmy, která nabízí, že most zbourá a nahradí novým, vyjde z toho, že stavba se každou chvíli zřítí do řeky. Nutné je tedy mít posudek nezávislý. Ten už zřejmě existuje a vypracoval ho respektovaný Kloknerův ústav stavebních konstrukcí při ČVUT. Ten ovšem potvrdil, co se dalo očekávat, tedy že stav mostu je kritický.

Libeňský most není katedrála sv. Víta ani Karlův most. Ale i u těchto nejcennějších památek s řadou zachovalých autentických středověkých prvků nesmírné hodnoty se v minulosti i nyní musí stále vyměňovat rozpadající se kamenné zdivo a nahrazovat kopiemi. Nevidím tedy důvod, proč by devadesát let starou zničenou konstrukci nemohla nahradit nová, samozřejmě s tím, že bude mít stejnou povrchovou úpravu a veškeré detaily, že to tedy bude vnějškově i proporčně přesná kopie Janákova a Menclova díla. U vnitřních skrytých prvků, jako je ocelová výztuž nebo různá potrubí bych samozřejmě takovou exaktnost nevyžadoval. Jsem přesvědčen, že sami autoři by to považovali za správné řešení. Rozšíření mostovky, o níž se také mluví, považuji za zcela zbytečné a znamenalo by i další zatížení území průjezdnou dopravou. Most byl navržen velkoryse a navíc není dopravně nějak příliš zatížen. Chodníky by mohly nově pojmout i cyklostezky, pokud tudy musí vést, neboť chodců je tu málo, vzhledem k tramvajové trati a zastávce přímo na mostu. Jak tomu obvykle bývá, tou správnou cestou je prostě rozumný kompromis.

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.