Česká komora architektov (ČKA) vyhlásila výsledky súťažnej prehliadky DESET, v ktorej súťažili stavby zrealizované na základe architektonických súťaží. Súbor dvoch desiatok stavieb vybrala porota zložená z popredných teoretikov a kritikov architektúry (Vendula Hnídková, Karolina Jirkalová, Rastislav Koryčánek, Osamu Okamura, Rastislav Švácha, Jana Tichá a Peter Volf). Cieľom súťažnej prehliadky je upozorniť na architektonické súťaže ako transparentný spôsob výberu spracovateľa projektovej dokumentácie.

“Rozhodli jsme se touto přehlídkou staveb navržených za 23 let na základě soutěží s regulérností vydanou ČKA ukázat, že transparentní způsob hledání autora díla a zpracovatele projektové dokumentace vede k vysoké kvalitě staveb,” hovorí Jan Kasl, predseda ČKA. “Daleko důležitější, než jak stavby vypadají při otevření, je způsob, jakým po dlouhý čas slouží svým uživatelům,” dopĺňa Kasl.

“Při hodnocení nejlepších realizací vzešlých z veřejných architektonických soutěží jsme si opět uvědomili, že hlavním faktorem dlouhodobě přetrvávající kvality některých staveb není vůbec doba jejich vzniku, ale především míra péče věnované dané realizaci ze strany dobrého architekta,” uviedol predseda poroty Osamu Okamura. Architektonické súťaže sú považované z dlhodobého hľadiska pre zadávateľa za najvýhodnejší a najprínosnejší spôsob výberu spracovateľov projektov stavieb. Zadávateľ získa viacero alternatív. Posudzuje sa vždy kompletná výhodnosť ponuky a jej prínos na základe ekonomických parametrov, v súlade s kvalitou navrhnutého architektonického riešenia.

“Soutěže mají mnoho forem, ale mají společnou možnost výběru z více předložených řešení a také odbornou pomoc kvalifikované poroty. Výsledkem je zpravidla kvalitní a někdy i zcela překvapivý návrh, samozřejmě odpovídající danému účelu a ekonomickým limitům investora,” vysvetľuje Kasl.

Súťažná prehliadka DESET je zaujímavá aj v širšom kontexte. Česká republika v kvalite organizácie architektonických súťaží patrí medzi najlepšie krajiny v európe. Naznačuje to nielen počet vyhlásených súťaží, ale tiež ich obsadenosť. Medzi rokmi 1993 a 2015 sa uskutočnilo celkom 450 regulárnych súťaží. Vyhlasovateľmi architektonických súťaží boli v drvivej väčšine verejní zadávatelia, ktorým ukladá povinnosť transparentného zadania zákazky na spracovanie projektovej dokumentácie stavby zákon. Súkromní investori využívali regulárne súťaže výnimočne, pretože ich k ich organizovaniu v podstate nič nenútilo. “Specifikem českého soutěžení byla ve sledovaném období výrazná převaha otevřených soutěží, do nichž se mohou přihlásit všechny autorizované osoby. Jedná se o maximálně demokratickou formu, kde jsou zajištěny rovné podmínky pro všechny. Nyní se trend mění a začínají se hodně objevovat užší soutěže, do nichž jsou vyzvány jen vybrané kvalifikované týmy, nebo se organizují soutěžní dialogy či workshopy apod.,” hovorí Tomáš Zdvihal, ktorý sa v rámci činnosti v pracovnej skupine Soutěže ČKA venuje štatistikám architektonických súťaží. “U státu dlouhodobě mnoho podpory pro soutěže nenacházíme,” dopĺňa. “Tlak na soutěže přicházel především zdola a jejich pořádání bylo v mnoha případech spíše zásluhou jednotlivců nežli pečlivě organizovaného systému. Proto nepřekvapí, že nejčastějším veřejným vyhlašovatelem byly jednotlivé obce, které mají na celkovém počtu dvoutřetinový podíl,” upozorňuje Zdvihal.

Diela ocenené v rámci súťažnej prehliadky DESET (zoradené chronologicky):

Obdobie 1993–2004

Státní okresní archiv v Semilech

Autori: JBKM architekti / Petr Bouřil, Vít Máslo, Lubor Sladký
Investor: Okresní úřad Semily
Súťaž: 1993
Realizácia:1994–1995

"Státní okresní archiv se nachází nedaleko centra Semil poblíž řeky Jizery, kde městská zástavba ustupuje rozvolněnému urbanistickému kontextu sportovišť a menších provozních areálů. Budova archivu svým kompaktním výrazným tvarem vytváří pevný bod v roztříštěném území. Návrh budovy ovlivnil předpoklad chystané výstavby v bezprostředním sousedství, která posléze nebyla dokončena. Archiv ovšem obstojí velmi dobře jako solitér, který svou nápadnou, a přece civilní formou dává najevo identitu významné veřejné instituce. Budova je orientovaná půlkruhovým průčelím a vstupem směrem k centru, z dvoupodlažní zaoblené základny vyrůstá pětipodlažní hranol depozitářů. Uzavřenost depotního bloku vyrovnává velký formát oken v prvních dvou podlažích, vstupní lávka působí lehce a jemně, snížené přízemí s anglickým dvorkem zase posiluje kontakt s terénem. Budova působí na první pohled velkoryse a zároveň neokázale, přátelsky. Tato paradoxní kombinace je v českém a středoevropském prostředí u veřejných budov poměrně netradiční a připomíná spíše moderní architekturu druhé poloviny dvacátého století ve Skandinávii, která se vyznačuje lidským měřítkem a nápaditými řemeslnými detaily v kvalitních materiálech. V Semilech přispívá k tomuto dojmu povrch budovy z režných cihel, dřevěné okenní rámy i řemeslné detaily v interiéru, terazzo nebo kvalitní linoleum na podlaze, dubové dřevo, pórované tónované sklo. Tak vysoká kvalita materiálů i jejich zpracování se bohužel u dnešních veřejných budov vidí málokdy. Trvanlivost a odolnost prokázal i celkový architektonický koncept, budova po téměř třiceti letech slouží svému účelů výborně, bez potřeby výraznějších zásahů či adaptací. Vstupní hala poskytuje prostor pro kulturní akce, konají se zde výstavy výtvarného umění i historické expozice, koncerty, přednášky a besedy i divadelní představení. Archiv v Semilech zkrátka není uzavřenou institucí, ale otevřeným kulturním centrem města."

Správní budova dopravního podniku města Brna

Autori: RAW / Tomáš Rusín, Ivan Wahla, DRNH / Antonín Novák, Petr Valenta
Investor: Dopravní podnik města Brna, a. s.
Súťaž: 1993
Realizácia: 1995–2001

"První návrh zástavby pozůstatku bombardování Brna na konci druhé světové války vznikl už v roce 1995. Investor, který proluku na bývalém hradebním pásu koupil, zamýšlel polyfunkční dům s obchody, restaurací, kancelářemi a bytem v posledním podlaží. Svůj záměr ale dotáhl jen do podoby železobetonového skeletu, který posléze odkoupilo město Brno se záměrem jej adaptovat pro nové ředitelství dopravního podniku. Původní architektonický koncept byl ale dostatečně silný na to, aby zvládl adaptaci objektu na konkrétní požadavky městského podniku. Při pohledu na průčelí domu není možné se ubránit pocitu, že autoři při jeho navrhování měli před očima přísný rastr fasády Loosovy stavby pro firmu Goldman & Salatsch ve Vídni nebo nedaleko stojící budovu bývalé policejního ředitelství od Jaroslava Grunta a Josefa Šálka z roku 1927. K této budově se ředitelství dopravního podniku hlásí i zvoleným oblým nárožím, do kterého je umístěn vstup s reprezentativním schodištěm. Za jasné přihlášení se k odkazu brněnské meziválečné architektury můžeme brát také travertinový obklad v prvních dvou podlažích a výraznou římsu, která korunuje uliční průčelí. Dominantním prvkem průčelí, které vizuálně komunikuje s brněnskou okružní třídou, je umělecké dílo Stanislava Zippeho v podobě červených neonových trubic, které jsou umístěny nad schodištěm. Elektrické chvění červených neonových úseček sugeruje převažující energetický zdroj hromadné přepravy. Zippeho dílo jako by interpretovalo světelně-kinetickou plastiku na pražské Edisonově rozvodné trafostanici od Zdeňka Pešánka z roku 1930. Rozvinutý dialog s historií a kontextem místa pokračuje i na dvorní fasádě, na níž jsou okna zmenšena na minimum, neboť směřují do zahrady kláštera sv. Voršily. Programové přihlášení se k meziválečné architektuře, ke stavebnímu řemeslu, které spolu s kvalitními materiály rámují a zpřesňují architektonické dílo, stejně jako snaha o rehabilitaci povolání architekta se stalo ideovým základem fungování spolku Obecní dům, ve kterém se sdružila výrazná generace brněnských architektů. Ředitelství dopravního podniku nebo dům Kapitol patří mezi první velké brněnské stavby, které toto generační nastavení zřetelně artikulovaly."

Úpravy Horního náměstí v Olomouci

Autori: Petr Hájek, Jaroslav Hlásek, Jan Šépka, spolupráce: Vít Máslo, Ladislav Monzer, Jana Zlámalová
Investor: Město Olomouc
Súťaž:: 1995
Realizácia: 1995–2001

"Horní náměstí v Olomouci bylo tradičním dějištěm mnoha městských slavností, které se odehrávaly v tomto historickém sídle. Prostorově ho definuje radniční blok, který zaujímá centrální pozici veřejného prostranství, dále barokní sloup Nejsvětější Trojice a trojice kašen. Takto mimořádné prostředí se stalo předmětem soutěže na rehabilitaci veřejného prostoru. Do náměstí prostoupeného bohatými kulturními vrstvami vložil tým vítězných architektů ve složení Petr Hájek, Jaroslav Hlásek a Jan Šépka citlivě soudobou vrstvu, aniž by se snažili na svou intervenci strhávat nechtěnou pozornost. Autorům se stala východiskem idea náměstí jako „reprezentačního salonu města“. Na úpravu veřejných ploch architekti aplikovali princip, jehož výtvarný potenciál si téměř současně testovali také na prestižním úkolu revitalizace Jiřského náměstí na Pražském hradě. V Praze i v Olomouci se programově rozhodli pro inkluzivní přístup zproštěný hodnotících soudů o kvalitě, a tudíž relevanci jednotlivých historických vrstev. Jejich případnou selekci totiž nutně považovali za úzký názor podmíněný dobou, a proto by se mu mohlo dostat nepochopení a odsouzení v budoucnosti. Zároveň by estetické principy určující, kudy vést nekompromisní a nenávratný řez mezi zachováním či odstraněním stop minulosti, byly jen autorskou spekulací. Proto se architekti rozhodli ponechat v dlažbě náměstí veškeré dochované typy materiálů a forem zpracování, jejichž bohatost scelili pouze vložením mosazných pásek. Jejich úlohou bylo zdůraznit rozmanitý průběh historické dlažby. Povrchové úpravy architekti dále doplnili nově navrženými lavičkami a lampami. Historický význam Olomouce navíc stvrdili bronzovým modelem města."

Dům se startovními byty v Horažďovicích

Autori: AP atelier / Josef Pleskot, Radek Lampa, Zdeněk Rudolf, Filip Tittelbach
Investor: Město Horažďovice
Súťaž: 1997
Realizácia: 1998–1999

"Venkovská města v České republice zápasí s úbytkem svých obyvatel. Městská rada Horažďovic v čele se starostou Václavem Trčkou se proto v devadesátých letech usnesla postavit pro mladé spoluobčany dům s malými byty a nízkou činží, aby je tak udržela ve městě. Vypsala na jeho projekt veřejnou architektonickou soutěž, kterou vyhrál ateliér Josefa Pleskota. Právě díky veřejné soutěži a její osvícené porotě se stavební fond nevelkého města v Pošumaví mohl obohatit o dílo předního pražského architekta. V konceptu svého horažďovického objektu se Pleskotův ateliér vrátil k typu pavlačového domu, jaký byl běžný u bytových staveb 19. století a jaký se poté používal v meziválečné době pro projekty sociálního bydlení. Obohatil ho však několika inovacemi, k nimž patří nízké jednopodlažní přístavky ve dvoře, a především průhledný dřevěný plášť, který pavlače zakrývá a chrání jejich uživatele před hlukem z ulice. Z pavlačí se pak vchází do několika typů nevelkých, ale důmyslně vyřešených bytů. Centrum Horažďovic bylo založeno ve 13. století a má dnes statut městské památkové zóny. Dům od Pleskotova ateliéru sousedí s neorenesanční budovou Husova sboru a naproti němu stojí pozdně gotický klášterní kostel. Architekti se tak museli vyrovnat s otázkou, jak nový dům pojmout, aby s prostředím starého města dobře komunikoval. Chtěli se však také vyhnout metodě „kontextuální mimesis“, která se zakládá na tom, že nové dílo nějakým způsobem imituje charakteristické prvky svého okolí. Takové řešení tehdy Pleskot označoval za „pseudopamátkářství“ a asi už v roce 1994 pronesl známá slova o tom, že „kontextuálnost nespočívá v napodobování“. Více než tvary oken nebo střech ho ve staré městské tkáni zaujala její morfologie. Postřehl, že domy starých Horažďovic se velmi často skládají z většího objektu obráceného do ulice a z nižšího příčného křídla skrytého ve dvoře. Tento starý morfologický typ pak jeho ateliér oblékl do moderního minimalistického pláště."

Dům Kapitol v Rašínově ulici v Brně

Autori: Ludvík Grym, Jan Sapák, Jindřich Škrabal, Stanislav Opatrný, Jiří Palacký, František Kozubík
Investor: Kapitol, a. s., Kooperativa, pojišťovna, a. s.
Súťaž: 1996
Realizácia: 1998–2000

"Modernizace Brna v průběhu druhé poloviny 19. století a prvních tří dekád 20. století probíhala s nemilosrdnou razancí. Slepence domů různých stavebních slohů stejně jako výstavné barokní paláce nebo kostelíky a kaple nahrazovaly několikapatrové činžovní domy s obchody, kavárnami a provozovnami. Dřívější bludiště ulic a uliček se měnilo v přehlednou uliční síť s komponovanými průhledy a zvláštní ochranářská péče byla věnována jen několika málo místům historického jádra města. Jedním z nich byl kostel sv. Jakuba, jehož průčelí nově lemovala dnešní Rašínova ulice. Na radu vídeňského urbanisty Camilla Sitteho měla být nároží okolo stojících domů oříznuta tak, aby před kostelem vznikla piazzeta.

K realizaci tohoto námětu se přihlásili autoři domu Kapitol, který na nezastavěné parcele vytvořil svorník mezi uliční čarou domů na Rašínově ulici a ustupujícím nárožím domů lemujících Jakubské náměstí. Přední, nejdelší průčelí je obloženo alpskou rulou a nad obchodním parterem má pasová okna s dřevěným členěním, jako by se chtěla sladit s fasádou nedaleké Moravské banky od Bohuslava Fuchse a Ernsta Wiesnera. Ustupující průčelí je prosklené a v návaznosti na opěráky či věž kostela zdůrazňuje naopak vertikálu. Chytré řešení, které toto kontextuální čtení nabízí, přitom vychází ze zevrubné znalosti a obdivu, který autoři mají k brněnské meziválečné architektuře. Snaha navázat na tuto tradici a navrátit do architektury kvalitní materiály a jejich mistrovské zpracování se stala v devadesátých letech 20. století až jakýmsi kulturně-politickým gestem či součástí obnovy komunistickým režimem zdevastované společnosti. S odstupem času morální apel spojený se stavbou Kapitolu vyprchal, ale architektonická kvalita domu stejně jako pečlivé stavební provedení přetrvalo."

Klášterní zahrady v Litomyšli

Autori: Václav Babka, Radko Květ, Zdeněk Sendler, spolupráce Richard Mátl, Jiří Zrzavý
Investor: Město Litomyšl
Súťaž: 1997
Realizácia: 1999–2000

"Desetitisícová Litomyšl se stala v Česku příkladem historického města, které nechce žít jenom odkazem na úcty hodnou minulost, ale rozhodlo se cílevědomě budovat přítomnosti prostřednictvím prosazování kvalitní architektury. Její rozkvět (často označovaný jako „litomyšlský zázrak“) po roce 1990 je neodmyslitelně spojen s působením starosty Miroslava Brýdla, který začal spolupracovat s celou řadou významných českých architektů. Od počátku, podle charakteru úkolu, byly vypisovány užší či otevřené architektonické soutěže. Završením úspěšných stavebních akcí zaměřených v deváté dekádě na úpravy veřejných prostranství byla soutěž na obnovu Klášterních zahrad, jíž se v roce 1997 zúčastnilo dvaadvacet architektonických týmů. Vítězství si „vybojoval“ návrh architektů Václava Babky, Radko Květa a Zdeňka Sendlera, jehož motto znělo: „Zahrada-divadlo, divadlo-zahrada“. Mezi barokním piaristickým kostelem Nalezení sv. Kříže a gotickým kostelem Povýšení svatého kříže vznikl park, kde na ploše více 11 300 metrů čtverečních lidé zažívají povznášející pocity ze souladu místa s bezprostředním okolím, jež se k němu vztahuje. Zahrady nabízejí scénu s výhledy na město, na jeho památky, na staletí utvářenou střešní krajinu rozpouštějící se v polích na tušeném horizontu. Architekti následovali členění podle původní parcelace, takže ponechali otevřený prostor vymezený jen opravenými či nově doplněnými opukovými zídkami, v jejichž sousedství vedou cesty. Dalším příznačným prvkem jsou rozlehlé trávníky sloužící k odpočinku, vodní plocha se sochami od sochaře Olbrama Zoubka a klasický, až plečnikovsky pojatý altán s mohutnými válcovými pilíři podpírajícími křehkou střechu: jedná se o nejvyšší bod areálu. Proměna Klášterních zahrad odstartovala rekonstrukce památkových objektů, které se v jednadvacátém století uskutečnily na návrší v blízkosti zdejšího renesančního zámku, jenž byl v roce 1999 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO."

Knihovna FF Masarykovy univerzity v Brně

Autori: Kuba & Pilař architekti / Ladislav Kuba, Tomáš Pilař
Investor: Masarykova univerzita v Brně
Súťaž: 1998
Realizácia: 1998–2001

"Soutěžní návrh architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře ukončil dva letité problémy Filozofické fakulty v Brně. Jednak vyřešil celkově neutěšený stav veřejného prostranství univerzitního areálu a zároveň dlouhodobě nevyhovující prostory zdejší staré knihovny. Architekti svou intervencí jednoznačně vystihli harmonické měřítko stavby, která tak velmi nenásilným způsobem zaplnila volný prostor mezi značně různorodými sousedními objekty velkého městského bloku. Uzavřením dosud volného prostranství stanovili pevnou hranici, což napomohlo sjednotit torzální stav zástavby a vybudovat pocitově bezpečný záliv v areálu fakulty. Vnější charakter budovy definuje zejména struktura fasády. Obvodový plášť byl pojednán ze skladby subtilních vertikál z dubových lamel, o kterých architekti hovoří jako o „draperii“. Pokud bychom přistoupili na autorskou metaforu draperie, je potřeba zdůraznit, že se jedná o velmi zklidněnou textilii, která je rytmizovaná v pravidelných intervalech lamel. Přeneseně je proto možné ji chápat jako řádně vyrovnané svazky knih v otevřených policích. Uvnitř knihovny právě police s vystavenými publikacemi tvoří pravidelný rytmus otevřených prostranství čítáren. Výrazným kontrapunktem ke ztišeným sálům je monolitické dvouramenné schodiště ve vstupní partii budovy. Čítárny prostoupené denním světlem zde střídá ztemnělý prostor. Avšak za samotný protipól knihovny lze považovat především organické formy parkových úprav v jejím předpolí, kde architekti Kuba a Pilař opustili svůj ortogonální rukopis ve prospěch přírodních elementů."

Domy s pečovatelskou službou v Horažďovicích

Autori: Šrámková architekti / Alena Šrámková, Tomáš Koumar, Jan Hájek
Investor: Město Horažďovice
Súťaž: 1998
Realizácia: 1998–2002

"Nevelké město Horažďovice v jihozápadních Čechách uspořádalo v letech 1997–1998 dvě veřejné architektonické soutěže, což tehdy nebylo obvyklé ani v Praze nebo v Brně. V druhé z nich, na projekt bytového domu pro seniory s pečovatelskou službou, zvítězil pražský ateliér Aleny Šrámkové, v němž tehdy pracovali také Tomáš Koumar a Jan Hájek. Alena Šrámková patří k nejvýraznějším osobnostem české architektury posledních padesáti let. Dříve než jiní si uvědomila, jaká rizika přináší pro architektonickou tvorbu společnost konzumerismu. Houževnatě hledala prostředky, jimiž by vyjádřila svou distanci od pomíjivých mód a povrchních atrakcí popkultury. V sedmdesátých letech 20. století je nalezla v evropském neoracionalismu. Na rozdíl od jiných architektů tohoto směru, například od Alda Rossiho nebo Osvalda Matthiase Ungerse, však věnovala velký zájem hmatovým kvalitám stavby, její pokožce či „pleti“, jak tomu sama říkala. Fasády svých domů proto ráda utvářela z neomítaných cihel. A právě o této její zálibě v cihlových obkladech poskytují horažďovické domy pro seniory jeden z mnoha důkazů. Pozemek pro nové domy leží mimo památkovou zónu Horažďovic. Ateliér Aleny Šrámkové je přesto pojal tak, jako by v ní nová stavba měla stát. Rozdělil ji do dvou téměř stejných objektů oddělených od sebe zahradou pro letní pobyt. Do obou domů pak vložil byty o několika různých velikostech. Komfort bytů v horních patrech obohacují kryté balkony či arkýře s šikmými stříškami, které se u celého areálu postaraly o jeho silný výraz. Do všech bytů vstupují jejich uživatelé z chodeb při jedné straně každého domu, propojených dlouhým schodištěm. Chodba se pak rozšiřuje a dostává rozměry malého sálu, v němž se obyvatelé obou domů můžou scházet, chtějí-li trávit svůj čas společně. Rozhovory s nimi přinášejí svědectví, že se jim v obou domech žije dobře. Se stavbou domů pro seniory se však nadějný architektonický rozmach Horažďovic zatím uzavřel."

Bytové domy U Nemocnice v Litomyšli

Autor: AP Atelier / Josef Pleskot, Radek Lampa, Filip Tittelbach, Pavel Fanta, Zdeněk Rudolf
Investor: Město Litomyšl
Súťaž: 1997
Realizácia: 1999–2002

"Bytové domy (A2, A3) navržené Josefem Pleskotem v Litomyšli vzešly ze soutěže, které se v roce 1997 zúčastnilo sedm architektonických týmů. Není bez zajímavosti, že také urbanismus lokality U Nemocnice, jež byla vyčleněna pro rezidenční bydlení, byl řešen na základě soutěže, kde uspěla koncepce uznávaných brněnských architektů Viktora Rudiše a Martina Rudiše. Zmínění autoři také vymysleli podobu prvního domu (A1), na nějž Pleskot po svém navazoval a reagoval. Jeho bytovky jsou zasazené do svažitého pozemku a můžou sloužit za příklad promyšleného minimalismu a pravdivého přístupu k stavění. Na první pohled jsou srozumitelné. Vyznačují se jednoduchou, ale propracovanou formou, jež je pro Pleskota příznačná: přímé linie, horizontální členění, přehlednost a logické uspořádání. Nic zde není navíc, vše je přísně podřízeno silnému a soudržnému celku. Základem kompozice obou podélných budov je nepravidelné navršení hmot tří hranolů, jejichž přesahy vytvářejí ustupující patra, terasy, lodžie a kryté vstupy. Jedná se o blížence svého druhu. Zásadním provozně-architektonickým prvkem jsou pavlače, jež nedlouho předtím Josef Pleskot uplatnil v návrhu bytového domu v Horažďovicích. Litomyšlské pavlače pojal jako poloveřejný prostor navazující plynule na příjezdovou cestu. Dá se říci, že je v českém prostředí, kde neměly příliš dobrou pověst – v souvislosti s pavlačovými činžovními domy devatenáctého a dvacátého století – vrátil „do hry“. Umožňují přirozenou komunikaci mezi lidmi, zároveň jsou nárazníkovými prostory před vstupem do bytu a do jisté míry rozšiřují jeho teritorium. Na tom, že se osvědčily, nic nemění ani skutečnost, že vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám musely být nedlouho po dokončení zaskleny. Bytové domy Josefa Pleskota byly jeho první realizací uskutečněnou v Litomyšli, v současnosti jich už má na svém kontě více než deset v rozmanité typologii."

Bytový dům se startovacími byty v Třeboni

Autori: S.H.S architekti / Martina Buřičová, Lukáš Holub, Lubor Sladký
Investor: Město Třeboň
Súťaž: 1999
Realizácia: 1999–2001

"Město Třeboň jako jedno z mála v devadesátých letech neprodávalo svůj majetek, ale naopak ho zhodnocovalo. Součástí této strategie byla i péče o městský bytový fond, jeho opravy a rozšiřování. V roce 1999 zvítězila Třeboň v soutěži Ministerstva pro místní rozvoj, jejímž předmětem byla výstavba startovacích bytů pro mladé rodiny s malými dětmi. Bytový dům stojí na pozemku nedaleko centra města, kde končí souvislá starší zástavba převážně jedno- a dvoupodlažních domů s obchody v přízemí a byty v patře a začíná čtvrť rodinných domků. Architektonické řešení bytového domu ovlivnilo poměrně drobné měřítko okolní zástavby a blízkost frekventované místní komunikace, Táboritské ulice. Třípodlažní dům s půdorysnou stopou ve tvaru písmene T je orientovaný kratší stranou do ulice a delší stranou do hloubky pozemku. V přízemí se byty nacházejí pouze v delším křídle, orientovaném pohledově do okolní zeleně, zatímco směrem do ulice je dům spíše uzavřený, až na prosklený obchod na nároží. Zbytek přízemní části uličního bloku zaujímají sklepní kóje pro nájemníky, kočárkárna, prádelna se sušárnou a kotelna. Dům má oproti svým sousedům poměrně velký objem, přesto zachovává drobnější měřítko okolní zástavby díky členění fasády pomocí říms, nadokenních konzol, lodžií, pavlačí a v neposlední řadě výrazné barevnosti. V domě se nachází celkem 23 bytů čtyř různých dispozičních typů o velikosti 45 až 55 m2, ve vyšších podlažích zvyšují komfort prostorově úsporných, ale chytře řešených bytů malé lodžie. Racionálnímu prostorovému rozvrhu odpovídá i užití úsporných materiálů, jako jsou OSB desky coby dekorativní obklad vnitřních stěn lodžií. Byty v domě již dnes neslouží výlučně jako startovní, ovšem zůstávají jako dobře udržované běžné nájemní byty v majetku města."

Obdobie 2005–2015

Arcidiecézní muzeum v Olomouci

Autori: HŠH architekti / Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka
Investor: Muzeum umění Olomouc
Súťaž: 1998
Realizácia: 1999–2006

"V posledních osmdesáti letech se v českých zemích nepostavila žádná nová budova pro muzeum nebo pro uměleckou galerii. Stalo se spíše zvykem upravovat pro muzejní a galerijní provoz staré středověké nebo barokní stavby. Zvládat tuto úlohu se však čeští architekti dobře naučili a už v šedesátých letech vytvořili na toto téma několik vynikajících děl. Po demokratické revoluci v roce 1989 se olomoucký arcibiskup Jan Graubner rozhodl zpřístupnit veřejnosti vzácné obrazy, sochy a předměty uměleckého řemesla ze sbírek své arcidiecéze. Zřízením arcidiecézního muzea pověřil ředitele olomouckého Muzea umění Pavla Zatloukala, který patří k nejvýznamnějším českým historikům architektury a výborně se orientuje i v současné architektonické tvorbě. Zatloukalovou zásluhou byla v roce 1998 vypsána na úpravu Arcidiecézního muzea veřejná soutěž, ve které získali nejvyšší cenu mladí pražští architekti Hájek, Hradečný a Šépka z ateliéru HŠH. Arcidiecézní muzeum sídlí v budově kapitulního děkanství v sousedství olomoucké katedrály a románského biskupského paláce. V základech budovy se skrývají zbytky knížecího sídla místních Přemyslovců z raného středověku. Architekti z HŠH se museli vynasnažit, aby tyto vzácné stavební fragmenty nepoškodili, a už soutěž ostatně vyhráli proto, že se jejich projekt vyhnul jakýmkoliv demolicím. Do hospodářských budov děkanství kolem vedlejšího dvora umístili restaurátorské ateliéry a kanceláře kurátorů, cirkulaci návštěvníků umožňují rampy z pohledového betonu a skla, do mezery mezi děkanstvím a starou hradbou architekti vložili nový sál s horním osvětlením pro kolekci gotického sochařství a malířství. Dva z nich, Hájek a Šépka, prošli výukou Emila Přikryla na pražské Akademii výtvarných umění. Jejich olomoucký výkon nepochybně stimulovalo nejvýznamnější Přikrylovo dílo, přestavba starého pivovaru v Lounech pro místní Galerii Benedikta Rejta (1993–1998). Výraz prostorů Přikrylovy galerie se však zakládá na abstrakci, všechny jejich prvky pokrývá stříbřitá šedá omítka, zatímco architekti z HŠH vsadili na materialitu, na kontrasty všech starých i nových hmot. Kamenné zdivo starého knížecího paláce se tak v prostorech muzea působivě střetává s betonem a sklem nových doplňků."

Národní technická knihovna v Praze 6–Dejvicích

Autori: Projektil architekti / Roman Brychta, Adam Halíř, Ondřej Hofmeister, Petr Lešek
Investor: Státní technická knihovna, MŠMT ČR
Súťaž: 2000
Realizácia: 2004–2009

"Knihovna, pro kterou se vžila zkratka NTK, má jednu nápadnou vlastnost, a tou je flexibilita. Kubus na půdoryse zaobleného čtverce vypadá ze všech stran stejně, kolem celé budovy obíhá vnější plášť z vertikálních panelů šedozeleného technického skla. Poloprůsvitné panely vzbuzují dojem chvějivého pohybu a dodávají fasádě jemnou plasticitu. Zvenčí nic nenasvědčuje tomu, jaký je program budovy a jaké je její vnitřní uspořádání. Jedná se o zcela nový typ veřejné budovy, která není reprezentativní ani monumentální v tradičním smyslu slova, ale svou funkci plní v současné pluralitní společnosti velmi dobře. Knihovna se nachází na rozhraní kampusu technických vysokých škol a obytné zástavby a slouží nejen studentům a vědcům, ale i široké veřejnosti. Parter knihovny je jakýmsi „krytým náměstím“, zastřešeným pokračováním prostoru kampusu a města: je to volná plocha s obchody, kavárnou, galerií a pobočkou městské knihovny, sociální prostor otevřený všem. Společenskou a komunikativní roli knihovny podporují i umělecká díla a konceptuální intervence v interiéru. Ochoz centrálního atria působí jako komiksový pás plný sarkastických kreseb na společenská a politická témata. Dílo uznávaného rumunského umělce Dana Perjovschiho je současnou variantou historických nástěnných maleb, které ovšem nepotvrzuje žádnou ideologii, ale naopak zobrazuje hodnotová dilemata naší doby. Vtipné kresby nabízejí návštěvníkům vítané odlehčení, ale zároveň je vybízejí k lidské a společenské angažovanosti."

Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové

Autori: Projektil architekti / Roman Brychta, Adam Halíř, Petr Lešek, Ondřej Hofmeister
Investor: Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, Ministerstvo kultury ČR
Súťaž: 2002
Realizácia: 2003–2008

"Rozhraní pevné urbanistické struktury historického města a rozvolněné zástavby, na pěší trase mezi centrem a areály vysokých škol. Naproti architektonicky cenné stavbě koželužské školy od Josefa Gočára. Do tohoto komplikovaného místa situovali architekti budovu na půdorysu písmene X, která tvoří výraznou lokální dominantu, uzlový bod, ale zároveň umožňuje na úrovni parteru volný průchod. Volně prostupné je i sousední parkoviště, které je umístěné pod úrovní terénu a vedou přes něj pohodlné lávky. Díky svému hmotovému uspořádání knihovna také trochu klame tělem ‒ působí jako menší, než ve skutečnosti je. Tomu pomáhá i zjemnění a odlehčení pohledového betonu kulatými okny a mnoha dřevěnými prvky v exteriéru i interiéru ‒ od okenních rámů přes žaluzie, madla či mobiliář. Půdorys je zároveň velmi praktický pro fungování celé knihovny: Jeden střed s velkorysým schodištěm, z něhož se paprskovitě rozbíhají čtyři dobře přístupná křídla, která jsou jen tak široká, aby se všude, kam je potřeba, dostalo denní světlo. V knihovních sálech se studijními místy je světlu věnovaná velká péče, ať už přichází kruhovými okny, prosklenými stěnami či střešními světlíky. Přehledná dispozice umožňuje klid pro studium a zároveň mnoho příležitostí k více či méně náhodným setkáním. Základní schéma a konstrukce zároveň nabízí velkou variabilitu co do výšky stropů, množství přirozeného světla či otevřenosti ‒ krom knihovních sálů jsou tu i kanceláře, sklady, archivy nebo přednáškový sál, pokaždé s jinými požadavky. Vnitřní provoz se velmi decentně, pro pozorné oko však čitelně propisuje i navenek ‒ zdánlivá nahodilost umístění kulatých oken má svůj systém. V prostorech se studijními stoly je jiný rytmus i velkost otvorů než v kancelářích, v archivu pak rastr řídne na polovinu. Pevnost, racionalita a přehlednost, ale i rozmanitost, přívětivost a hravost v architektonicky sjednoceném celku."

Památník obětem komunismu

Autori: Petr Janda, Josef Kocián, Aleš Kubalík, Jakub Našinec, Veronika Sávová
Investor: Statutární město Liberec
Súťaž: 2003
Realizácia: 2006

"Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ. Nápis, který můžete v jeho odrazu přečíst pouze společně s reflexí vašeho vlastního obrazu v obrovských polopropustných zrcadlech o velkosti 3,2 × 4,5 metru, zasazených v jednoduchém ocelovém rámu. Uprostřed parku, na křižovatce cest, doplněné masivními desetimetrovými lavicemi z lepeného dřeva. Okolní stromy jsou v noci jen nepřímo zdola nasvětleny. Střídmé, téměř nehmotné, přitom monumentální řešení, bez viditelných detailů. Interaktivně vtahující a současně důstojná připomínka pro mnohé nepříjemného faktu, že v zemích „za železnou oponou“ byly totalitární režimy čtyřicet let udržovány především díky netečnosti mlčící většiny. A současně téma funguje i jako apel pro naši žhavou současnost. Památník se tak nenoří do postupně se vzdalující historie, ale zůstává živým odkazem i pro přicházející generace. Dle vyjádření autorů návrhu idea reflektuje rakovinný charakter komunismu, jenž během čtyřiceti let svého trvání prorostl cenou naší společností. Zrcadlení, jako hlavní motiv, umožňuje přenést tíhu rozhodování, kdo je obětí, kdo tyranem, na každého, kdo k památníku přijde. Každý sám je nucen rozhodnout, jakým člověkem je, pohlédnout sám sobě do očí.

Iniciátorem vzniku pomníku byla v roce 2002 Konfederace politických vězňů, sdružení bývalých politických vězňů komunistického režimu v Československu a jejich rodinných příslušníků. Vyhlášení soutěže, odevzdání návrhů, porotování a schválení výsledků Radou města se odehrálo na přelomu let 2002 a 2003 během čtyř měsíců, aby poté realizace trvala celé další tři roky. Jednou z příčin průtahů byly politické změny ve vedení města a jimi iniciovaná změna místa realizace památníku. Autoři samotní se aktivně zapojili do hledání nového vhodného místa a byli tak vzniku díla všestranně nápomocni nad rámec zadání. Památník byl společně s krajinářskými úpravami, které jsou jeho nedílnou součástí, slavnostně odhalen dne 27. 6. 2006."

Tyršův most v Přerově (realizáciu sme predstavili tu)

Autori: Šrámková architekti /Alena Šrámková, Lukáš Ehl, Tomáš Koumar
Investor: Statutární město Přerov
Súťaž: 2003
Realizácia: 2008–2012

"Ve vrstevnatém prostoru mezi tradicí a současností, starým městem a modernistickou sokolovnou, pečlivě upravenou tváří a strohou racionalitou je Tyršův most usazen zkušeně a citlivě. Inspiruje se pevnými a solidními městskými mosty, kde se nešetřilo ušlechtilými materiály ani sochařskou výzdobou a chodilo se tam na korzo. Přesto architektka obyvatele Přerova zároveň něžně konfrontuje se současnými konstrukcemi, materiály i výtvarným uměním. Železobetonová mostovka je na pilířích usazená pomocí pružných ložisek, silueta mostu je v současném duchu subtilní a elegantní, kovové zábradlí je vypleteno nerezovým lankem. Navzdory tomu zároveň jednoznačně odkazuje k původnímu historizujícímu mostu z roku 1903, který zde stával až do konce války, a to jak umístěním pilířů, dvojicí pylonů (jeden původní, druhý replika) rámujících vstup od města, tak i žulovými obklady a římsou lemující mostovku. Tradičním, dnes ovšem výjimečným a odvážným krokem bylo osazení mostu sochami ‒ figurální a zobrazivé, a přesto zcela současné plastiky akademické sochařky a malířky Ivany Šrámkové s mostem tvoří smysluplný celek. „Český zvyk už z dob baroka je mít po krajině mosty se sochami, je to česká specialita a je to nádherné. Chtěli jsme přiblížit dobu, kdy se po mostě procházelo a nespěchalo honem na druhou stranu,“ komentovala řešení architektka. Ke zpomalení vybízí i mírné vyklenutí mostu či „nepohodlná“ žulová dlažba, chodci a cyklisté zde mají více prostoru než auta, k pobývání a lelkování zve i dvojice betonových laviček. Technicky precizní konstrukce se do podoby mostu téměř nepropsala ‒ Aleně Šrámkové posloužila jako pevný neutrální základ jeviště, kam promyšleně a pečlivě nainstalovala scénu pro divadlo všedního dne."

Foto: Ivan Němec

Tři kašny na náměstí Republiky v Plzni

Autor: Ondřej Císler
Investor: Město Plzeň
Súťaž: 2004–2005
Realizácia: 2010

"Kašny na náměstí Republiky, v srdci Plzně, největšího západočeského města, jsou důležitým příspěvkem k problematice vstupu ryze soudobého díla do historického prostředí. Náměstí má obdélníkový půdorys o rozměrech 139 × 193 metrů a jeho utěšený vzhled podpořila gotika (v jejím stylu byl na sklonku třináctého století vystavěn kostel svatého Bartoloměje), renesance (budova radnice), baroko (morový sloup se sochou madony) i architektura devatenáctého a dvacátého století. Soutěž na obnovu kašen proběhla v letech 2004 až 2005 a zúčastnilo se jí dvaačtyřicet architektů. Porota vybrala návrh Ondřeje Císlera, který kašny pojal jako figurativní umělecká díla nově rozvíjející prostor. Působí sice abstraktně, ale mají reálný základ. Jejich podoba vychází z heraldického znaku Plzně: jedna představuje chrtici (symbol věrnosti), druhá velblouda (připomínka neúspěšného pokusu husitů, kteří velblouda získali darem od Vladislava II. Jagellonského, podmanit si katolické město; když si Plzeňané odvedli jejich zvíře do města, husité zanechali obléhání a odtáhli pryč) a třetí anděla (symbol ochrany). Tři prvky, trojice až na samou podstatu zjednodušených motivů. Kašny se skládají ze dvou základních částí. Z chrliče, jehož výška se pohybuje kolem čtyř metrů, a z mísy, do níž padá voda. Zatímco chrliče jsou ze zlaceného bronzu, mísy byly vysekány v Číně z tamní černé žuly, protože nikde jinde se nedaly podobně velké bloky kamene vylomit. Po převozu do Plzně byly ještě opatřeny mikroskopickou vrstvu skla odpuzující vodu a chránící žulu před agresivním biologickým materiálem i ultrafialovým zářením. Pod kašnami jsou jednak výkonná čerpadla, která neustále ženou vodu do uzavřeného koloběhu, jednak akumulační nádrž s hustou nerezovou sítí sloužící k zachycení nečistot. Na konce chrličů byly vsazeny „píšťaly“, které dávají proudu vody podobu pevné a široké stuhy. Zprvu byly kašny plzeňskou veřejností přijaty s rozpaky, jak už to v případě ryze soudobé umělecké a architektonické tvorby bývá, ale s postupem času byly vzaty na milost a po více než deseti letech jsou považovány za ozdoby města."

Nová budova FA ČVUT v Praze

Autori: Šrámková architekti, s. r. o. / Alena Šrámková, Lukáš Ehl, Tomáš Koumar
Investor: ČVUT v Praze
Súťaž: 2004
Realizácia: 2005–2010

"Novou budovu FA ČVUT navrhla se svými spolupracovníky „první dáma české architektury“ Alena Šrámková. Charakteristickým rysem její architektury je zřetelný geometrický řád a velkorysé měřítko. Komplexní geometrie vytváří bohaté prostorové vazby v interiéru budovy. Dispozice je organizovaná kolem trojice atrií s ochozy, odkud jsou přístupné veškeré místnosti a ateliéry. Příčky, které je od ochozu oddělují, jsou až na výjimky částečně prosklené. Ochoz tak funguje ne jako běžná chodba, ale spíš jako interiérová ulice, odkud lze okny nahlížet do místností. Společný prostor školy připomíná veřejný prostor města a přispívá k pocitu sounáležitosti těch, kteří se v něm pohybují. V přízemí školy vzniká trojice atrií pro společenské akce a výstavy, nechybí ani kavárna, kopírovací centrum a prodejna knih. Čtvrtým prostorem pro společná setkání je venkovní vstupní piazzeta, která doplňuje půdorys budovy do pomyslného čtverce, jehož čtvrtý vrchol označuje symbolicky betonový obelisk. Budova má svůj vlastní řád, který není na úkor vztahu ke kontextu univerzitního kampusu a nemůže ho narušit ani zdánlivě nesourodá trojice zkosených barevných boxů poslucháren na severovýchodní straně. Domy Aleny Šrámkové jsou náročné, jejich forma je oproštěná od všeho, co není podstatné a opodstatněné: na někoho může taková redukce působit jako asketičnost, ale ve skutečnosti jde o to, nezatěžovat dům zbytečnostmi. Setkání s domem pak znamená konfrontaci s vlastním hodnotovým žebříčkem. Alena Šrámková byla přesvědčena o společenské, ba přímo pedagogické roli architektury: „Architektura je tu od toho, aby společnosti pomohla najít hodnoty."

Komunitní centrum Máj v Českých Budějovicích (realizáciu sme predstavili tu)

Autori: SLLA Architects / Michal Sulo, Miriam Lišková, Jozef Skokan
Investor: Statutární město České Budějovice
Súťaž: 2010
Realizácia: 2014

"Výstavba sídliště Máj byla počátkem devadesátých let zastavena, nerealizovalo se ani již vyprojektované obchodní a kulturní centrum. Namísto něj zde divoce vyrostla jen utilitární hala Penny Marketu. Komunitní centrum Máj tuto absenci mentálního i fyzického středobodu sídliště v plné míře nahradilo. Dům vstupuje do kontextu sídliště výrazovými a konstrukčními prostředky, které na rozdíl od dosavadních regeneračních zásahů navazují na modernistické myšlení. I když autoři použili zcela jiné stavební postupy a materiály, než najdeme na sídlišti, pochopili původní zdroje charakteru okolní zástavby – stejně jako panelové domy před zateplením má i komunitní centrum přiznaně technicistní ráz a pravdivou materialitu. Oproti plným hmotám paneláků však nabízí lehkost, průhledy, vůni květů a mihotání listů. Prosklený kubus domu je ze všech stran (dokonce i shora) zabalen do dalšího polootevřeného pláště ‒ kovové sítě obrostlé popínavými rostlinami. Mezi interiérem a vnějším pláštěm kolem celého domu tak vznikly polootevřené prostory pavlačí a exteriérových schodišť. Pro charakter komunitního centra jsou tyto meziprostory zcela zásadní – vytváří otevřené a transparentní přechodové území mezi domem a jeho okolím. Není zde jasná hranice, společný prostor sídliště volně vplouvá do domu. Dovnitř tak vstupujete postupně, stoupáte a obtáčíte dům, aniž byste ztratili kontakt s venkem. Pavlačové řešení má také výhodu mnoha nezávislých vchodů, takže jednotliví uživatelé se navzájem neruší, zároveň se však všichni můžou potkat. Přece jen však dům nabízí také určité soukromí – severní fasáda, kde jsou hlavní vstupy do Salesiánského střediska a sociální poradny, je krytá neprůhledným tahokovem. Svoboda přijít, svoboda odejít, svoboda kontaktu, otevřenost pro každého."

Foto: archív SLLA

Revitalizace spodní části Gahurova prospektu ve Zlíně (realizáciu sme predstavili tu)

Autori: ellement architects / Jitka Ressová, Hana Maršíková, Jan Pavézka
Investor: Statutární město Zlín
Súťaž: 2011
Realizácia: 2011–2013

"Meziválečná proměna Zlína v řídící centrum globální společnosti Baťa nastavila charakter města do dnešních dnů. Každý nový urbanistický či architektonický vstup do stávající struktury města se neobejde bez dotazu, jakým způsobem to konvenuje nebo v jaké míře je v rozporu s původními představami architektů z Baťových projekčních kanceláří. V negativním smyslu si tuto otázku musel klást i komunistický režim, který hledal způsoby, jak Baťovo dědictví zamaskovat či jej překrýt. Přejmenování Zlína, stejně jako Gottwaldova socha, která záměrně vstupovala do pohledové osy vedoucí k dřívějšími památníku Tomáše Bati, byla jedním z prostředků, jak přepsat paměťovou stopu města. Místo, na kterém socha komunistického prezidenta stála, tvoří jakýsi kloub hlavních os, které Zlín protínají: jedna jde souběžně s řekou Dřevnicí z východu na západ a druhá protíná mělké údolí z jihu na sever. Autorem této velkorysé kompozice byl František Lydie Gahura a vytvořený zelený pás měl propojit rozrůstající se město s lesy nad městem a poskytnout dostatek prostoru pro procházky a odpočinek obyvatel internátů, které po vrstevnicích na prospekt navazovaly. Architektonické studio ellement navrhlo rehabilitovat tento prostor pomocí křížového stehu, který propojuje Kongresové a Univerzitní centrum Evy Jiřičné s obchodním domem Františka Gahury a Vladimíra Karfíka. Vzájemně se protínající cestičky jsou ale zapuštěné pod úrovní jemně modelovaného terénu, a tak s patřičným odstupem vidí divák pouze pomalu se zvedající zelený pás. Chodci, kteří se na spojnicích pohybují, se do tohoto pásu na jedné straně pozvolna zanořují a na druhé straně z něj opět vychází. Pokud se zastaví a posadí se na lem chodníku, nenápadně tvarovaný terén dokáže částečně odstínit lomoz dopravně vytížené křižovatky. Se stejnou nevtíravostí, a to s překvapujícím účinkem, je vybráno i umělecké dílo Jiřího Valocha v podobě textu, který se opakuje na obrubnících na několika místech: „pokaždé úplně jiná slova“. Tato časová zkratka velmi obsažně propojuje baťovské slogany s těmi komunistickými stejně jako těmi současnými."

Foto: Dorota Špinková

Synagoga ve Čkyni

Autori: H3T architekti / Vít Šimek, Štěpán Řehoř
Investor: Obec Čkyně ve spolupráci se Spolkem pro obnovu synagogy
Súťaž: 2012
Realizácia: 2012–2014

"V jihočeské Čkyni žila židovská komunita už v 16. století. Novou synagogu si postavila v roce 1828 v klasicistním stylu. Prostorný objekt integroval velkou modlitebnu, prostorově skromnější zimní modlitebnu, školu a byt. Poslední bohoslužby zde ale proběhly už před první světovou válkou a v roce 1922 byla celá sakrální stavba prodána a transformována k ryze světským účelům, když došlo k její přestavbě na truhlářskou dílnu a byt. Po desetiletích degradace založila v roce 1990 skupina iniciativních osobností Společnost pro obnovu synagogy. Ta se ve spolupráci s obcí Čkyně pustila do dlouhého a náročného procesu rehabilitace židovské památky. V roce 2011 mohla být zahájena rekonstrukce na základě finanční podpory z fondů Evropské unie. Kvalitě rehabilitace objektu bezpochyby napomohla architektonická soutěž uspořádaná ve spolupráci s Českou komorou architektů. Porota se jednoznačně rozhodla pro soutěžní návrh pražského studia H3T architekti. Naprostá absence fotografií či jiného dokumentačního materiálu, který by zachycoval někdejší interiérovou podobu synagogy, vytvářela prostor pro umělecké kreace i spekulace. Architekti z ateliéru H3T se ve své autorské koncepci volně inspirovali původním významem řeckého slova „synagógé“, což znamená shromáždění. Zdůrazněním shromažďovací funkce dokázali trefně propojit minulé i budoucí využití stavby. Vytčeného cíle dosáhli autoři použitím jednoduchých, až neutrálních interiérových prvků, jakými jsou výstavní skříně nebo modulární pódium velkého sálu anebo lavice a stůl pro čtení Tóry velmi lapidárních forem v zimní modlitebně. Prostřednictvím těchto citlivých intervencí vytvořili nenásilný a velmi působivý celek."