Andrew Norman Wilson: Andrew Norman Wilson

kurátor: Andrew Norman Wilson

Ředitelka Sally Smith
Sídlo Buffalo Wild Wings
5500 Wayzata Blvd. Ste. 1600
Minneapolis, MN 55416

Dobrý den, Sally,

Vytvářím videa. Občas je pouští v kinech, jindy v galeriích. Lidé se na ně dívají na noteboocích a někteří asi i na telefonech. Šest mých videí už brzy nainstalují v umělecké galerii v Praze, v České republice. Já žiju v Pasadeně, v Kalifornii, jeden blok na východ od bulváru Orange Grove, kde se každoročně v lednu odehrává průvod Rose Bowl. Jeden blok na západ od mého domu je restaurace Buffalo Wild Wings. Občas si při pohledu na ni pomyslím: „Jé, B-Dubs!“, asi jako vy všichni v ústředí. To místo mě zajímá, protože tam na přední terase mají šest televizních obrazovek, každou namířenou jiným směrem, ale všechny hledící na jedinou věc: na spotřebitele-subjekt restauračního řetězce prodávajícího kuřata. Sice mám pokušení vyhnout se filosofickému žargonu typu „subjekt“, ale myslím, že jde o termín, který se mi v tomto dopise bude ještě hodit.  Už to možná víte, ale je to slovo používané k označení pozorovatele objektu. Takže v B-Dubs jsou hlavními objekty jídelní lístky a cokoli, co zrovna dávají v televizi: když jsem šel okolo naposledy, byl to golfový turnaj. Tento dopis píšu proto, že bych rád, aby moje videa na těch obrazovkách pustili, což nyní vysvětlím.

 Bez ohledu na to, co zrovna v B-Dubs dávají v televizi, se zdá, že jsou mezi tamním žluto-černým obložením jako doma. Jako kdyby byli jeho součástí. Reklamní popisek by mohl znít následovně: „Živý sport bar, který je součástí řetězce servírujícího kuřecí křídla a další americká hospodská jídla mezi spoustou velkoformátových televizních obrazovek.“ Jezdím okolo často a představuji si, jaké by to bylo, kdyby namísto golfu nebo nehybného loga televizního kanálu promítali na obrazovkách umění. Zajímalo by mě, v jakém světě by asi tak umožnili dávat v televizích v kuřecím řetězci umění, a co dalšího by takový svět obnášel. Zda by moje umění bylo ve větším míru se sebou sama i se světem a jak by na to spotřebitel-subjekt kuřecí restaurace reagoval. Zajímalo by mě, jestli by restaurace Buffalo Wild Wings vůbec existovala. Mám-li pokračovat v úvahách tímto směrem, získávám dojem, že všechno, co znám, začíná mizet: jako ve filmu Návrat do budoucnosti, kde se Marty McFly a jeho sourozenci vytrácejí z rodinné fotografie, protože Marty cestuje v čase do minulosti, kde se do něj zamiluje jeho dopívající matka.

Televize se nezdají být vždycky doma, a to může být pro umělce, kteří se na ně spoléhají, problém. Občas si představuji budoucnost, v níž se obrazy objevují samy od sebe: žádné obrazovky, žádné projektory, žádné chytré telefony ani kabely. Pouze světlo. Občas se hodně naštvu při pohledu na umění, jehož divadelní nebo sochařská kvalita je narušena cizími technologiemi, s nimiž nebylo řádně „naloženo“ jako s uměleckým materiálem. Možná je to celé příliš nejasné, a tak si o tomto tématu dovolím pohovořit z pohledu interiérového designu. Žiju v domě kamarádovy babičky a když si prohlížím obývací pokoj, v němž se nachází velká část její umělecké sbírky, ještě divnější než rameno benátského lustru trčícího ze zdi nad krbem nebo zploštělá perspektiva chaotických maleb z Bali, se mi zdá černý 42palcový plastový monitor Samsung.

Malby z Bali jsou asi mým nejoblíbenějším předmětem z její sbírky. Jejich perspektiva se podobá perspektivě televizních záběrů fotbalového zápasu v televizi: nazíraná z výšky a směrem dolů zaoblená, přičemž trávník je zploštělý, zatímco lidské postavy jsou ukazovány z profilu. Ovšem perspektiva trávníku na obrazech je ještě výraznější, skoro na hranici možného. Stromy se stávají řekami. Vzdálenost se mění na záhadný hierarchický tvar. Dívám se na to několikrát denně; je příjemné nechat nějaké dílo v sobě jen tak existovat, aniž by bylo nutné zapínat k němu něco vnějšího nebo začínat od začátku. Skoro jako kdyby člověk během zastávky v B-Dubs sledoval 24 hodinový golfový kanál. Vždycky tam něco dávají.

Občas závidím malířům, protože pro ně neexistuje nic jako korporátní obrazová krajina pracující nonstop proti alternativním způsobům nahlížení obrazů. Chci tím říct, že existuje korporátní mediální krajina pracující nonstop proti alternativním způsobům nahlížení video umění. Slyšeli jste o tom Francouzi, co se jmenuje Jacques Lacan? O tom psychoanalytikovi? Přišel s termínem „hlavní označující“ [signifier] neboli „S1“, aby vysvětlil prázdné tzv. označující, k nimž se nejtěsněji váže identita jedince. Jakožto americký teenager, který je požádán, aby lokalizoval svůj referenční svět v roce 1985, by možná Marty McFly odpověděl, že jeho S1 je tehdejší pop kultura. V sehrané návštěvě mimozemšťanů v roce 1955 v ložnici jeho otce, tvrdí, že je Darth Vader, mimozemšťan z planety Vulkan, přičemž je oblečený do protiradiačního obleku, který má podpořit jeho přinutit otce, aby vzal matku tancovat. Vnější obložení B-Dubs by mohlo budit dojem, že jeho S1 je značková korporátní architektura. Takže to znamená, že obraz může tvrdit, že jeho S1 je Obraz (ano s velikým „O“), a že když subjekt hledí na nějaký obraz, pravděpodobně si vzpomene i na jiné obrazy, které mu umožní tento konkrétní obraz pochopit. Co se ale děje, když někdo sleduje některé z mých videí? Některá z těch videí, co běží ve smyčce, částečně shlédli na Facebooku. Třeba pondělní epizodu Akt X nebo Groundhog Day. To je jedno. S1 elektronických obrazů, které vytvářím, je korporátní mediální krajina spravovaná malým počtem známých jmen, jako je Google, Netflix nebo Comcast. Není to téměř božský objekt, který všemu dodává význam a existenci, ani něco, čemu bychom se mohli dostat až na dřeň. Jasně, můžeme přemýšlet i mimo rámec běžného. Ale pro mediální krajinu, která pro ten specifický slogan funguje jako S1, neexistuje žádný metajazyk. Navíc mediální krajina není jen prázdnou, symbolickou smyčkou procházející věcmi: je doslova všude. V nás a kolem nás, jako energetické pole. Vyjasnit vztahy mezi subjekty a objekty je vlastně poměrně složité.

Nicméně jsem docela vděčný, že nemusím ráno vstávat a přemýšlet, co namaluju nebo jak bych mohl malovat zrovna v tuto chvíli. A možná že ani malování není před tím S1 bezpečné. Každé ráno otevřu svůj škebli a okamžitě pocítím potřebu vytvořit z obrazů, které vidím, nějakou zpětnou vazbu ve formě smyčky. Obrazovky v mediální krajině si vyžadují nová vyjádření. Obsah se vynořuje ze smyčky a opětovně tvar smyčky vytváří. Bezcílná nekonečnost výrobních cyklů zamaskovaných za svěžími obličeji, módními trendy a sezónami. Onehdy jsem četl cosi o prestižním televizním obsahu a autor textu tvrdil, že pořad The Sopranos je „z toho nejlepšího, co kdy v televizi bylo“. Znáte obchodní sféru lépe než já, ale řekl bych, že na tom něco je. Z mého pohledu televize vděčí za všechen svůj úspěch dějinám filmu a románu z 19. století. Rád bych věděl, jaký bych byl, kdybych žil v době, kdy tato smyčka byla tak radikálně narušena, jako třeba ve filmech Alfreda Hitchcocka v 50tých letech 20. století nebo v několikadílných románech Charlese Dickense v 60tých letech 19. století.

Zrovna jsem doučil kurz na katedře umění na losangeleské univerzitě, který se jmenoval Nadějné vyhlídky.  To, co začalo jako opilecký žert pojmout desetitýdenní školní semestr formou živé akce jako dickensovský příběh o dospívání, se stalo sylabem kurzu o nových žánrech, který se snažil objasnit 4. průmyslovou revoluci, kterou v současnosti zažíváme. Však víte: mobilní zařízení, umělá inteligence, klonování a další. Tak trochu jako Dickensův vypravěč-subjekt Pip zkoumající v době první průmyslové revoluce potenciál železnice a viktoriánských komodit. Studenti se šourali sem a tam, což mi připadalo poměrně produktivní, a já jsem jim na oplátku nosil filmy typu Hvězdné války, protože se vztahovaly k video umění, které na hodinách prezentovali. Pak jsem jim rozklíčoval mechaniku scény, kde třeba Yoda vyzdvihne X-Winga z Dahobažské bažiny, aby Darthu Vaderovi ukázal, jak lze zkrotit Sílu, tu sílu kolem nich a v nich, která bude později použita ke konfrontaci Dartha Vadera. Jak jsou ty záběry kratší a střih rychlejší, aby byla zdůrazněna Lukeaova snaha, a jak se pak záběry prodlužují a střih zpomaluje, abychom cítili jeho prohru, když se Yoda nepochopitelně vznese. Cílem bylo pochopit, že jsme všichni naprogramováni tak, abychom na takto složené scény reagovali, protože jsme jim vystaveni od narození. Proto nás prestižní televize tak pevně drží. Jako sunar.

Můj nezřídka 14hodinový pracovní den bývá přerušen krátkými procházkami po okolí, při nichž si něco mumlám do rytmu své pomalé chůze a uvědomuju si, že jsem svůj život oddal takové poměrně neoblíbené myšlence: že existují i jiné způsoby, jak vytvářet obrazy a jak v nich hledat smysl. Přesně jak v jedné scéně říká Yoda: „Musíte se odnaučit, co jste se naučili.“ Ačkoli ty alternativní cesty hledám už deset let, pořád mám dojem, že vidím věci, které jsem předtím neviděl. Jestliže jsme dřív přemýšleli o obrazovce jako o něčem, co ukazuje sekvenci obrazů následujících jeden po druhém na časové ose, pak v současnosti máme neustále mnoho obrazů na mnoha obrazovkách rozmístěných v prostoru. Města jsou pokryta sítí průmyslových kamer. Virtuální kamery v počítačovém zobrazování. Mód přeletu v programu CAD. Roje davových zdrojů, které se hemží kolem jednoho cíle. Stránka wikipedie, která má tisíce autorů. Řetězec restaurací s kuřecími jídly, které nabízejí stejnou značkovou zkušenost v USA, Kanadě, Indii, Mexiku, Ománu, Panamě, na Filipínách, v Saudské Arábii, Spojených Arabských Emirátech i Vietnamu. Něco, co se ani tak nepodobá koláži, jako spíš soše nebo divadlu. Nebo hudbě s jejím sklonem k mnoha hlasům: mnoha subjektům. Subjekt se z jednoho rozdělí na dva a je si vědomý své vrozené kvality předmětu. Svět vstupuje do vytvořeného vesmíru, který lze nyní nahlédnout ze všech stran.  Je vymodelovaný ze všech stran, až k nekonečnému množství pohledů na věc. To vytváří zakřivení prostoru. Ten se ohýbá, ustupuje a získává na hloubce, zatímco ho zaplavuje neosobní kolektivní subjekt. Docela těžko se to vysvětluje, ale soudě podle toho, jak jsou vaše restaurace pojaty, řekl bych, že víte, co mám na mysli.

Na terase B-Dubs by se mým zacykleným videím mohlo dařit. Jejich smyčka se uzavře ještě předtím, než někdo přijde a až poté, co všichni odejdou. Protože nemají začátek, prostředek ani konec – a žádný závěr -  dostávají se za obvyklý vypravěčský tvar a jejich zvuk se rozléhá ve stavu nejistoty. Díky hmatatelné logice své struktury vytvářejí systémovou paměť. Spíš jako nonstop golfový kanál než jako jedna hra. Vypravěčské smyčky se na povrchu obrazovky stávají literárními objekty a čas získává na prostorovosti, protože na sebe bere tvar kruhu. Cílem je umožnit dílu, aby se pohybovalo v nás a kolem nás a současně bořilo naše falešné pocity. Myslím, že restaurace Buffalo Wild Wings je pro tohle všechno jako stvořená.

Zatím,

Andrew Norman Wilson
955 S Pasadena Ave
Pasadena, CA 91105