Climate of innovation
Ivanská cesta 30/A
Bratislava
Okná pre pasívne domy
Galvaniho 15 B
Bratislava
Tehelná 1203/6
Zlaté Moravce
BIM knižnice a objekty
Stará Vajnorská 139
Bratislava
Dokonalá izolácia
Stará Vajnorská 139
Bratislava
Prielohy 1012/1C
Žilina
Štúrova 136B
Nitra
Otto a Karl Kohnovi jsou dnes již téměř zapomenuti. Otto, starší z bratří, se narodil v Líbeznici v roce 1887, Karl tamtéž o sedm let později ve významné židovské rodině Huga Kohna-Kagana a Amálie, roz. Porgesové. Bratři vystudovali na pražské německé technice, Karl pak ještě pokračoval u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění. Oba vládli stejně tak němčinou, jako i češtinou.
Nejstarší stavby bratří, kteří si v roce 1921 založili architektonický ateliér, jsou ovlivněny německým expresionismem, jak je patrné na činžáku v ulici Na Výtoni 10, nebo na přestavbě paláce firmy Rössler und Fischer v dnešní ulici Politických vězňů 15 se zajímavým motivem konkávních nik v horním patře. V centru Prahy navrhli také dva zajímavé paláce s motivem výrazných okenních šambrán: Brockův dům v Rybné ulici 9 a palác Metro v Revoluční 21, který zdobí čtveřice karyatid neznámého sochaře z okruhu Jana Štursy, snad mosteckého Wilhelma Srpa-Schlossbauera. Oba domy v katastru Starého Města byly nedávno opraveny.
Ve stejné době navrhují Kohnové také několik rodinných domů pro prominentní pražskou klientelu ve známých vilových enklávách, na nichž je patrné, že zvládali různé styly od neobaroka až po funkcionalismus. Patří k nim Lobkowiczův dům ve Švédské ulici 45 na smíchovských Hřebenkách, vila rodiny Coudenhove v nedaleké ulici U Nesypky 10, dům továrníka Becka na dejvických Viničních horách 2 na Hanspaulce, či menší funkcionalistické vily v barrandovské ulici Pod Habrovou 11 v Hlubočepích a v ulici Na Truhlářce 7 na libeňské Rokosce. Nejzajímavější jsou pak dva rodinné domy s nezvyklou pultovou střechou. Jde jednak o smíchovskou vilu v ulici Ke Klimentce 51 a zejména vlastní dům na Hřebenkách pod strahovským stadionem (ul. Pod Fialkou 2), který je zasazen do velké romantické zahrady s terasami a bazénem. Dům byl mimochodem rodině v 90. letech v restituci vrácen a autor těchto řádek se tam zúčastnil dojemné rodinné oslavy, kterou uspořádal syn Otta Kohna Joseph, známý americký matematik a pedagog Princetonské univerzity, a tehdy téměř stoletá vdova po Karlu Kohnovi Vera Kohn, respektovaná ekvádorská psycholožka původem z Prahy. Tehdy jsme také navštívili řadu staveb obou bratří v Praze, většina z nich byla ovšem ve velmi špatném stavu, což se naštěstí od té doby změnilo.
Mimo Prahu se Kohnové příliš neuplatnili. Ve Starých Splavech navrhli dva rodinné domy a snad i přestavbu penziónu Rut, který spravovali jistí manželé Formanovi - rodiče režiséra Miloše Formana, jenž tam prožil šťastné dětství. Oba ovšem za války zahynuli v koncentračním táboře. Dnes víme, že pravým otcem světoznámého umělce byl však právě architekt Otto Kohn. Poněkud výstřední stavbou je válcovitá vila, poněkud připomínající dort, kterou bratři Kohnové navrhli extravagantnímu vynálezci a podnikateli Františku Janečkovi, zakladateli továrny na motocykly Jawa, v Týnci nad Sázavou. Nezvyklá stavba je dnes výraznou dominantou města, nedávno byla po letech chátrání opravena.
Na další projekty nebyl čas, oba spolu s dalšími 18 příbuznými z otcovy strany prchají v roce 1938 do Paříže, sami pak, jen se svými manželkami, dál do ekvádorského Quita. Ti, co zůstali v Evropě, nakonec skončí v koncentračních táborech… V Jižní Americe se daří především Karlu Kohnovi, který se podílí na urbanistických projektech i návrzích řady staveb, mezi nimiž vyniká především Casa Kohn-Schiller - tedy vlastní vila v organickém stylu s osobitým interiérem. Dům je bohužel ohrožen novými stavebními záměry, ačkoli patří k oceňovaným stavbám moderní jihoamerické architektury.
Otto Kohn působil od roku 1945 v New Yorku jako bytový architekt. Zemřel v roce 1965. Jeho mladší bratr Karl, který ani ve vzdálené zemi nezapomněl na svou vlast, jak o tom svědčí četné obrázky Prahy, jež maloval, zemřel v roce 1979, tedy právě před čtyřiceti lety.
Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.