Milunić prosí Gehryho o pomoc: Dostal som trisaťkrát menší honorář ako ty

Po neúspěšných pokusech u ministerstva pro místní rozvoj či pražského magistrátu žádá dopisem o pomoc Franka Gehryho, s nímž atypickou stavbu na pravém břehu Vltavy vyprojektoval. Argumentuje mimo jiné tím, že za práci tehdy dostal třicetkrát menší honorář. Údajně kvůli kurzu, kdy dolar byl za třicet korun.

„Drahý Franku, prosím, potřebuji tvou pomoc. Velmi často a velmi rád si připomínám naši neuvěřitelnou láskyplnou transoceánskou spolupráci. O podobném případu jsem nikdy neslyšel!“ píše se v úvodu dopisu, jehož adresátem je sedmaosmdesátiletý architekt kanadského původu Frank Gehry, který žije v Los Angeles.

V následujících řádcích Milunić detailně popisuje osud Tančícího domu, kdy se z kulturního centra přeměnil v „bezduché kanceláře a super drahou restauraci“. Tehdy jej mrzelo, že budovu fotily davy turistů a nikdo nevěděl, jaký je skutečný příběh budovy. Když se objevila příležitost uskutečnit v domě výstavu mapující jeho vznik, ani na okamžik neváhal.

„Tato bohulibá činnost mně zabrala veliké množství času, nicméně byl jsem přesvědčen, že jsem povinen to lidem předat, protože to není ani v naší knížce a vím to pouze já sám. Pak jsem zašel za majitelem, zda by mě mohl za tuto aktivitu, která byla také reklamou, nějak honorovat. Ten mě ale arogantně odbyl s tím, že jsem prý měl mít o honoráři smlouvu na samém začátku,“ líčí Milunić. Výstavě, za níž mu dle něj dodnes chodí děkovné reakce z celého světa, věnuje Milunić podstatnou část první poloviny dvoustránkového dopisu Milostné dopisy s Gehrym

V zahraničí je Gehry často uváděn jako jediný autor Tančícího domu. Podle Miluniće je to způsobené tím, že pro tým kolem Gehryho bylo nemyslitelné, aby proslulý architekt z Los Angeles byl uváděný na stejné úrovni s lokálním tvůrcem. „Byl jsem vedený jako spolupracující architekt. Sám Gehry s tím nesouhlasil. V dopisech, které jsme si pak navzájem posílali, takové označení přeškrtl a napsal, že mu bylo ctí se mnou pracovat,“ komentuje Milunić.

Proč by mu měl Gehry finančně vypomoct, má český architekt chorvatského původu jasné vysvětlení. „Jsme přátelé a on je navíc bohatý. Má sídla po celém světě. Díky tomu, že jsem mu umožnil postavit Tančící dům v Praze, pak vznikly i jeho další slavné stavby – Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau a Koncertní hala Walta Disneyho v Los Angeles,“ říká. 

Ve druhé části psaní se pak věnuje „nemorálnímu chování tuzemských developerů“, přibližuje současný vztah k Tančícímu domu, do něhož chodí už jen výjimečně, a přibližuje úspěšně i neúspěšné projekty. Na tu druhou skupinu se hodně zaměřuje.

„Nikdy mně nešlo o peníze, chtěl jsem vždy udělat něco, co by mě naplňovalo. Nikdy jsem nikomu nic neukradl. Bohužel polovina mých zakázek končí krádeží,“ vysvětluje Gehrymu, proč se přes své bohaté zkušenosti a proslulost nedokázal finančně zabezpečit.

Právě kvůli výše zmiňovaným bodům se podle svých slov ocitl na mizině a nejspíš bude muset zavřít ateliér v blízkosti Václavského náměstí. „Jeho zrušení se rovná sebevraždě, protože tady názorně na modelech mám důkazy o dlouhé řadě krádeží,“ píše Milunić. Dodnes jej podle jeho slov v dílně navštěvují různé skupiny studentů a jiných zájemců, kterým názorně ukazuje, o co se v architektuře snaží.

„Franku, kamaráde, prosím tě, pomoz mi, abych to přežil. Určitě nevíš, že mně tenkrát hnusně dali třicetkrát menší honorář než tobě s hloupým vysvětlením, že tenkrát byl dolar za třicet korun! Vím, že tvůj podíl aktivity byl mnohem větší, nicméně bez mé předehry by se vůbec neodehrál,“ uzavírá Milunić. Neúspěšný pokus o tantiémy

Pětasedmdesátiletý architekt se v minulosti dožadoval finanční pomoci již u ministerstva pro místní rozvoj nebo Magistrátu hlavního města Prahy, od nichž chtěl podíl ze zisku z cestovního ruchu. V dopise zaslaném těmto institucím odůvodňoval svůj krok tím, že do Prahy přijíždí denně z celého světa velké množství lidí, kteří značně přispívají do městského i státního rozpočtu. Právě Tančící dům je podle něj jedním z nejčastějších důvodu jejich návštěvy.

„Nechci se bezpracně pakovat na práci někoho jiného, ale rozhodně mám právo podílet se minimální částkou na zisku, u kterého mám prokazatelně zásadní podíl. Vůči tomu, co Praha a celá republika má za příjmy, je to směšná částka,“ argumentoval tehdy. Přesnou částku, kterou požadoval, přitom neuvedl. Chtěl, aby ji úředníci navrhli sami.

Ani jedna ze zmiňovaných institucí na Milunićovy požadavky však nepřistoupila. „Stát nemůže hradit podíl na efektech v cestovním ruchu. Neumím si ani představit, že by peníze daňových poplatníků z jakéhokoliv ministerstva byly použity na provoz či zisk architekta,“ odpověděla v říjnu dotaz serveru Lidovky.cz ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (ANO).

Podobně se vyjádřila i primátorka hlavního města Prahy Adriana Krnáčová (ANO), která jakékoliv dodatečné financování architektů považuje za nereálné. „Stejně tak k nám turisté jezdí kvůli spoustě dalších atrakcí. Nevím, proč bychom měli desátky odvádět zrovna autorům Tančícího domu.“ Doposud neuspěl Milunić ani s požadavkem na snížení nájmu u městské části Praha 1.

O finanční kompenzaci se autor české čtvrtě v Šanghaji nebo radaru v pražské Ruzyni pokoušel bez odezvy i u agentury CzechTourism. Vadí mu, že organizace využívá rohovou stavbu z Rašínova nábřeží ve své kampani pro turisty. Podle architekta přitom není jediná. Důkazů, kdy je jeho nejznámější projekt zneužíván k prospěchu jiných, má ve svém ateliéru desítky. Namátkou propagační materiály, průvodci, plakát propagující vůz společnosti Toyota nebo leták, v němž město varuje před zloději. Proti „bezohlednému zneužívání světového image Tančícího domu“ chce ovšem nadále bojovat.

Zdroj: Monitoring médií ČKA, Lidovky.cz