Moderné pražské školy

Dnešným tématem jsou pražské moderní školní areály období první republiky, postavené ve funkcionalistickém stylu. Vybrali jsme tedy čtyři výrazné stavby a navštívili je, v rámci programu jsme pak oslovili i jejich ředitele, abychom se dozvěděli, jak se v takových zařízeních dnes – více než sedmdesát let po jejich dokončení - pracuje a také, jak vypadá jejich údržba a jaký vztah k nim dnes mají kantoři i studenti. Bylo to velmi zajímavé. Ty školy reprezentují to nejlepší, co v průběhu třicátých let v centru metropole vzniklo: areál pavilonových tzv. Francouzských škol v Dejvicích, někdejší anglické gymnázium v téže čtvrti, dále školu na náměstí Jiřího z Lobkovic na Královských Vinohradech a konečně bývalé Ruské gymnázium v Nuslích.

Tradice moderních areálů ale sahá až do druhé poloviny devatenáctého století. Tehdy převládl názor, že je třeba stavět dle nejnovějších hygienických zásad, a to i navzdory často vysokým nákladům. Důraz byl kladen na prostorné a dobře osvětlené učebny, velkoryse řešené vestibuly a chodby, moderní tělocvičny i společenské zázemí (někdy jimi byly i bohatě dekorované víceúčelové sály, které sloužily také jako školní kaple). Velký důraz byl kladen i na architektonické řešení a mnohé budovy pak připomínaly malé zámky. K nejzdařilejším patřila například Ullmannova Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici, škola Na Smetance v katastru Vinohrad (arch. Antonín Turek), po roce 1900 pak velkoryse řešená budova na Lyčkově náměstí v Karlíně architekta Josefa Sakaře nebo chlapecká a dívčí základní škola U Studánky v Holešovicích-Bubnech, která získala v roce 1904 ocenění jako nejlepší zařízení tohoto typu v rámci celé rakousko-uherské monarchie. Tu školu, navrženou Josefem Zlatníkem, jsem ostatně znal dobře, neb jsem v jejích lavicích strávil devět let. Pravda, působila na mne tehdy dosti pochmurně, učebny byly tak velké, že se v nich človíček tak trochu ztrácel, ale vybavení bylo skutečně impozantní. Převládajícím stylem byl tehdy stále historismus, nové architektonické směry pronikaly do těchto zařízení opatrně, školství bylo v tomto směru dosti konzervativní. Ale v Praze jsou i hezké secesní areály, jako je např. Velichova škola ve Vojtěšské ulici na Novém Městě. Ve stylu asketické moderny byly zase ještě před první světovou válkou postaveny budovy v Lupáčově ulici na Žižkově (arch. Josef Špalek) nebo v Libni v ul. U Libeňského zámku (Karel Pecánek).

Vrcholem této avantgardní éry je ovšem areál tzv. Francouzských škol v Bílé ulici v Dejvicích, dílo mladého Gočárova žáka a člena Devětsilu Jana Gillara, realizované na základě vítězného soutěžního projektu v letech 1931-1934. Gillar navrhl soustavu bílých hranolových pavilonů propojených krytými chodbami a obklopených zelení. Byla tu mateřská a základní škola s možností výuky na terasách (tzv. „open-air school“) a lyceum.

Ta škola byla po dokončení v roce 1934 fenoménem v celé střední Evropě. Agilní Spolek pro výuku francouzského jazyka ji postavil dle nejmodernějších zásad. Mateřská škola na jednom konci areálu měla celou stěnu prosklenou do zahrady, ta se dala za teplého počasí otevřít. Nízké křídlo základní školy mělo podél tříd terasy, na nichž probíhala výuka, bylo-li vhodné klima. Takovému typu škol se říkalo "open-air" a ty první vznikly v Holandsku a Německu. Dále tu bylo gymnázium – výšková stavba s krásným barevným schodištěm a prostornými posluchárnami. Konečně samostatně stojící tělocvična s divadelním sálem. Měla tam být i budova internátu, ale na tu už nezbyly peníze.

Celý ten zázrak vznikl na základě soutěže vypsané v roce 1929. Tu vyhrál právě čerstvý absolvent školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze (a žák slavného Josefa Gočára) Jan Gillar.

Bylo mu tehdy pětadvacet let! Přesto dostal důvěru. Navrhl nejen budovy, ale i vnitřní zařízení, zčásti dodnes zachované a funkční. Gillarovi přinesl návrh respekt. Stal se nejmladším členem slavného avantgardního sdružení Devětsil (spolu s dalším letošním jubilantem Františkem Zelenkou). Projektoval pak další významné stavby, soustředil se zejména na moderní činžovní domy, ale také navrhl několik funkcionalistických vil. Činžáky stojí zejména v Holešovicích (Vinařská a Veletržní ulice), ale také v Bubenči (Ovenecká), v Krči nebo Břevnově, vily v Dejvicích, Radlicích, ale hlavně na Smíchově, kde stojí i řadový dům pro guru Devětsilu Karla Teigeho. Známý je i návrh kolektivního domu na Pankráci z počátku třicátých let (spolu s Augustou Müllerovou, Josefem Špalkem a Peerem Bückingem). Ale vrcholným dílem zůstávají Francouzské školy, na něž se dnes jezdí dívat architekti a teoretici z celého světa. Těší mne, že tato památka v Bílé a Božkově ulici v Dejvicích byla v posledních letech citlivě opravena, dnes je v ní základní a mateřská škola. Škola prošla kvalitní rekonstrukcí včetně zachované části původního vnitřního zařízení.

Další inovace přišly za první republiky. Vysoký standard si držely budovy, navržené ve školním oddělení Městského stavebního úřadu (MSÚ), které projektovali nejprve v tehdy módním stylu art deco a později konstruktivismu architekti Mečislav Petrů, Vladislav Martínek a Kotěrův žák Vratislav Lhota. Těch vznikla celá řada v mnoha pražských čtvrtích, k nejhezčím patří třeba škola v Troji nebo gymnázium Na Pražačce v katastru tzv. Nového Žižkova. Špičkové funkcionalistické objekty pak v MSÚ projektovali Plečnikův absolvent Karel Beneš (dnešní Parléřovo gymnázium na Hradčanech) a zejména Vladimír Frýda, který své budovy obkládal keramikou (Vysočany, Hloubětín, Hrdlořezy).

Dnes jsou v areálu mateřská a základní škola. Nedaleká stavba býv. anglického gymnázia dr. Edvarda Beneše na Evropské třídě vznikla o něco později. Dnes v ní sídlí odborné školy. I ta je v dobrém stavu a postupně se opravuje. Architekt MSÚ Evžen Linhart, rovněž člen avantgardního spolku Devětsil, navrhl tentokrát monoblok na půdorysu ve tvaru písmene L. I zde najdeme pásová okna, prostorná schodiště, velké učebny se stupňovitou podlahou, moderní tělocvičny a na střeše dokonce (dnes už bohužel nefunkční) observatoř. Studenti si, jak se zdálo, dodnes moderního objektu váží, dokonce na terase navrhli plastiku jako poctu autorovi stavby. Po kvalitní rekonstrukci je i někdejší gymnázium (dnes základní škola) na náměstí Jiřího z Lobkovic (arch. Bohumil Kněžek a Josef Václavík) nebo bývalé Ruské gymnázium - dnes zdravotní škola na Pankráci, dílo Ferdinanda Fencla.

Krásné školy měla k dispozici i církev – v areálu voršilek v Ostrovní ulici na Novém Městě (arch. Vladimír Nevšímal a Ivan Vaníček) nebo poněkud bohužel dnes uvnitř zchátralé Arcibiskupské gymnázium na náměstí Míru na Vinohradech od Tomáše Šaška. Ve třicátých letech se stavěly i kvalitní mateřské školy a samozřejmě vysokoškolské areály, ale to už je jiná kapitola. Dalším významným centrem moderních školních areálů bylo zásluhou Bohuslava Fuchse, Josefa Poláška, Mojmíra Kyselky a dalších také Brno, Hradec Králové (Gočárovy školy jsem již také představil – viz zde) a jiná místa. V tomto směru bylo Československo špičkovou zemí!

Autorom článku je Zdeněk Lukeš, článok bol uverejnený v Neviditelnom psovi.